Hudba, historie, letectví

Douglas A-20 Havoc/Boston

      Typ Douglas A-20 Havoc sloužil v britských, amerických a sovětských leteckých silách po většinu 2. světové války. Jeho použití bylo rozsáhlé. Typ byl schopen odolat velkým poškozením. Byl rychlý a dobře vyzbrojený. Bylo vyrobeno přes 7000 ks různých variant. Tento typ operoval jako lehký bombardér, ale i jako těžký stíhač. Teprve později byl nahrazen výkonějším Douglasem A-26 Invander v roli denního bombardéru a Northropem P-61 Black Widow v roli nočního stíhače.

      Počátek typu A-20 začal u Douglasu Model 7B. Byl to lehký bombardér jehož projekt vznikl již v roce 1936. USSAC projevil o projekt zájem a v roce 1938 nařídil postavit na základě smlouvy operační prototyp. První prototyp vzlétl dne 26. října 1938. Letoun byl povedený a rychlý, reagoval dobře na řídící plochy s minimem negativních letových vlastností.

      Nový letoun se zdál být velmi slibný, přesto se jej USSAC rozhodl odložit, díky izloacionizmu panujícímu v Americe. Přesto se typ 7B začal vyrábět, protože o něj projevila zájem Francie a Belgie. Výroba těchto strojů byla zahájena v únoru 1940. Těmto strojům bylo oficiálně přiděleno označení DB-7 před porážkou Francie. 95 letounů DB-7 přelétli do severní Afriky. Ostatní nedodané stroje zůstali v amerických rukou a na základě smlouvy jejich dodávka byla přesměrována do Velké Británie, která je převzala jako "Boston". Britové jednotlivé varianty označovaly následovně: DB-7 byl Boston Mk-I, DB-7A byl Boston Mk-II a DB-7B byl Boston Mk-III.

      U RAF Boston zpočátku sloužil jako denní bombardér, ale ukázalo se, že je pro tuto roli nevhodný a pro velké ztráty v této roli byl upraven na noční stíhací letoun. Pro tuto roli byl vybráno 100 ks lehkých bombardovacích letounů, které byly upraveny zástavbou radaru AI Mk IV v nose a 12. kulomety 7,7 mm. Dále bylo instalovánoídodatečné pancéřování pro ochranu posádky a bylo instalováno speciální výfukové potrubí, které tlumilo zášlehy plamenů z výfuků v noci. Tak vznikl standardní Havoc. Upravená letadla byla nejprve poslána do 23. squadrony.

      S Havocem RAF uskutečnila několik zajímavých projektů. Jeden z nich bylo zabudování reflektoru o svitivosti 2700 miliónů do nosu Havocu Mk I. Tento projekt se nakonec ukázal jako slepá ulička.

      V roce 1939 USSAC přehodnotil své rozhodnutí ohledně DB-7 a rozhodl se hodnotit potenciál těchto letounů pro americké letectvo. Bylo proto vyrobeno 63 ks DB-7B. Původní požadavek USSAC zněl na letouny s velkým dostupem pro roli útočného letadla. Douglas proto vyráběl stroje označené A-20 se dvěma turbokompresorovými hvězdicovými motory Wright Cyclone R-2600 o 1700 koňských silách na každý. Tyto prvotní A-20 byly vyzbrojeny baterií čtyř 7,62 mm kulometů v trupu v blistru pozicích. Další dva 7,62 mm byly ve hřbetním

pahrbku. Další jeden 7,62 mm ovládala posádka ve vertikálním postavení. V gondolách motorů byly dále namontovány další kulomety 7,62 mm po jednom na gondolu, pro střelbu vzad. Náklad pum mohl činit 1600 liber ve vnitřní pumovnici. Osádku tvořily čtyři členové. Byly to: pilot, navigátor, bombometčík a střelec. Nejvyšší povolená rychlost byla 385 km/h s dostupem 31 500 stop s doletem 1 100 mil.

      Po prvním A-20 vyrobeném v této útpravě ho letecký zbor vrátil s požadavkem na mírnou úpravu, která spočívala v odstranění turbokompresorů, protože se počítalo s použitím typu v nízkých a středních výškách, kde turbokompresory nepřinášely zvýšení výkonu.

      První A -20 nadále sloužil jako vývojový prototyp XP-70, který se stal základem noční stíhačky P-70. Tento jedinný A-20 byl upraven výměnou motorů Wright Cyclone za jiný model a turbokompresory byly odstraněny úplně.

      Byla nasmlouvána výroba 143 ks modelu 20A, založených na DB-7B. V první várce bylo vyrobeno 123 ks a následovala várka o 20 ks. Rozdíly mezi původním modelem A-20 a 20A byly malé, ale přesto zřetelné. Nejvýznamějším rozdílem byla zástavba motorů Wright R-2600-3/11 o 1600 koňských silách na každý. První dodávky pro 3. bombardovací skupinu započaly na počátku roku 1941. Menší počty byly také přiděleny k panamské a havajské stanici. Výzbroj 20A byla následující : 4 x 7,62 mm vpřed střílející kulomety ve výstupcích v trupu, 2 x 7,62 mm kulomety ve hřbetním střelišti, 1 x 7,62 mm kulomet ve ventrální pozici a 2 x 7,62 mm kulomety střílející z pevných pozic vzad v gondolách motorů. Ve vnitřní pumovnici mohlo být neseno 1600 liber pum. Posádka zůstala zachována jako u varianty A - 20, tedy čtyři členové posádky. Nejvyšší povolená rychlost činila 347 km/h, dostup 28 175 stop a dolet 1000 mil.

      USAAC v říjnu 1940 objednal další Havocy, ovšem v novějším provedení 20B, které bylo založené na DB-7A. U A -20B byla zachována jeho role lehkého bombardéru a spolu s verzí 20A i motory R - 2600, stejně jako prosklení přídě letadla. U A -20B byly mírné změny v tomto prosklení, což je hlavní poznávací faktor mezi 20A a 20B. Dále se výzbroj snížila u 20B montáží dvou 12,7 mm kulometů v přídi trupu a dále jednoho 12,7 mm kulometu ve hřbetní poloze, jednoho 7,62 mm kulometu ve ventrální poloze a dvou 7,62 mm v gondolách motorů. Únosnost pum se naproti tomu zvýšila na 2400m liber. Nejvyšší rychlost činila 350 mil/h, dolet vzrostl na 2300 mil a dostup na 28 500 ft. Osm těctho letadel obdržela US Navy. Používala je ovšem v tažné roli. Další stroje šli v rámci programu Lend-Lease do Sovětského svazu. V rámci dohody tak jde do Sovětského svazu 665 ks 20B.

      Model A-20C byl vylepšený A -20A. Model C přinesl lepší výzbroj. V přídi trupu byly montovány 4 x 7,62 mm kulomety. Dva kulomety 7,62 mm byly ve hřbetní pozici, spolu s 7,62 mm kulometem ve ventrálním tunelu. Náklad pum byl 2400 liber. V pumovnici mohla být dále umístěna přídavná nádrž, čímž se poněkud zvětšil dolet letadla. Dalším vylepšením byla instalace samosvorných palivových nádrží, dále montáž pancéřové ochrany posádky a zástavba nových hvězdicových motorů Wright R-2600 Cyclone po 1600 koňských silách na každý. I přes tyto úpravy a tím pádem větší hmotnosti klesly výkony jen nepatrně. Nejvyšší rychlost se pohybovala na hodnotě 342 km/h. Dolet byl 2300 mil a dostup 25 320 ft. Pro Británii bylo vyrobeno 948 strojů 20C, pod názvem Boston Mk. III a Boston Mk. IIIa. Stejné stroje byly dodány do Ruska v rámci Lend-Lease. Část letounů bylo vybráno pro americké použití, díky rostoucí potřebě těchto strojů pro americké letectvo. 140 ks 20C bylo vyrobeno u firmy Boeing v jejich závodech v Seattle a Washingtonu. Dalších 808 ks 20C bylo vyrobeno u Douglasu v závodě Santa Monica v Kalifornii. 

      Model A -20D byl navržen jako výšková varianta založená na 20B. Projekt byl ovšem zrušen bez produkce jakýchkoliv letounů.

      Verze 20E byla vlastně 20A určená pro vývojové zkoušky draků. Tato letadla byla vybavena motory Wright Cyclone R-2600. Celkem existovalo 17 ks 20E.

      XA-20F byl přestavěný 20A použitý pro testování zbraně. Do speciálně konstruované přídě stroje byl zastavěn 37 mm kanón T-20E-1. Pohyblivá výzbroj ve věžích byla nahrazena pevnou zbraní montovanou na hřbetní a ventrální pozici po dvou 12,7 mm kulometech. Stroj byl vybaven motory Wright R-2600-3/11.

      Verze A-20G bylo vyrobeno na 2850 ks. Stala se tak největší výrobní sérii letadel Havoc. A-20G byla určena pro pozemní útoky. U 259 ks počátečního výrobního bloku 20G-1, byly montovány čtyři pevné 20 mm kanóny. Posádka byla změněna na tři členy. Bombometčík již nebyl potřebný. Od bloku 5 se vrátila konvenční výzbroj šesti 12,7 mm kulometů, protože kanóny měly pomalou rychlost střelby a velké zpětné rázy. Verze s kanóny byly většinou v Sovětském svazu v rámci programu Lend-Lease. Při pozemním útoku se ukázaly zcela zničující. Dodatečnou výzbroj tvořily 2 x 12,7 mm kulomety ve flexibilní hřbetní pozici a jeden 7,62 mm kulomet ve ventrální pozici. Náklad pum činil 2000 liber v pumovnici nebo 374 galonová nádrž. Byly montovány přeplňované radiální motory Wright R-2600 Cyclone po 1600 koňských silách na každý. Dolet byl 950 mil. Maximální rychlost 317 mil/hod a dostup 23 700 stop.  

      Výroba dále pokračovala zhotovením tří bloků 20G. Bylo vyrobeno přes 50 ks 20G-5, 300 20G-10 a 150 20G-15. Tyto letouny byly vyzbrojeny čtyřmi kulomety 12,7 mm v pevné pozici v nose. Další dva kulomety byly v dolní části trupu, podobně jako tomu bylo u variant 20A, 20B, 20C. Hřbetní kulomet 12,7 mm a břišní kulomet 7,62 mm zůstali stejné jako u 20G Blok 5. U bloků 10 a 15 bylo více drobných změn, včetně silnější výzbroje. Od Bloku 20 byl hřbetní flexibilní kulomet 12,7 mm nahrazen otočnou věží. Pod zesílené křídlo byly dále přidány čtyři závěsníky.

      Varianty 20H bylo vyrobeno omezený počet 412 ks letadel pro americké a sovětské letecké síly. Tyto letouny byly podobné 20G-45, ale měly výkonnější přeplňované radiální motory Wright R-2600 Cyclone po 1700 koňských silách.

      Modely 20J měly prosklený nos dle požadavku USSAC. Toto bylo pooadováno pro zvýšení přesnosti bombardování na rozdíl od neprosklených přídí modelu 20G. Modely 20J byly v podstatě stejným letadlem s výjimkou konstrukce nosu. Čtyři kulomety 12,7 mm byly odstraněny a jejich prostor využit pro bombardovací zařízení. Trupové zbraně (2 x 12,7 mm kulomety) byly ovšem zachovány. Výroba dala celkem 450 ks, které byly postaveny souběžně s 20G. Model A-20K byl disignem podobný jako 20J, ale montovaly se na něj různé motory.

      Další specializovanou variantou byla P-70. Byla to noční stíhací verze. Do nosu P-70A byl zastavěn radar AI. Používaly se hvězdicové motory Wright R-2600 o 1600 koňských silách. V roce 1943 bylo dodáno 39 P-70A-1 na pomoc v boji proti Japoncům v Pacifiku. Výzbroj těchto letounů v sobě zahrnovala 4 x 20 mm kanóny pod trupem a dva kulomety ve hřbetní poloze. Kanóny byly později vyměněny za 6 x 12,7 mm kulomety v nose. Další blok P-70A-2 byl převeden v 65 ks z modelů 20G. Tyto stroje byly v podstatě podobné jako P-20A-1. Neměly ovšem zadní obranné kulomety. Cvičnou noční verzí byl P-70B-2, který vznikl přestavbou 105 20G a 20J.

      Varianta CA-20 je určena pro dopravní roly. Tato letadla sloužila až do roku 1960.

      Britové i Američané zkoušely na draku A-20 řadu experimentů. Např. v zadní části každé motorové gondoly byly instalovány GALCIT Jato jednotky. Toto byl testováno v dubnu 1942. Dalším pokusem byla snaha upravit A-20 na průzkumný stroj s kamerovým systémem K-24 instalovaným v ocasu. Jeden A-20 měl odstraněnu výzbroj v přídi a to díky montáži čtyř zbraní na bocích trupu. Dalším zajímavým experimentem na A-20, byla montáž traktorových pneumatik na hlavní podvozek pro operace v blátě, sněhu i jiném povrchu na kterém byly nepoužitelná obyčejná letadla. Samozřekmně toto vše byly jen pokusy a letadla se do výroby nedostala. 

      Design A-20 byl následující. Hluboký válcový trup měl sředoplošné jednoplošníkové křídlo. Stroj měl tradiční vertikální stabilizátor a vodorovné ocasní plochy. Podvozek byl tříkolý se dvěma hlavními koly. Hlavní podvozek zaúsťoval do motorových gondol. Příďový podvozek byl s jedním kolem a zatahoval se směrem vzad, těsně pod podlahu kabiny. Motorové gondoly

zasahovaly až za odtokovou hranu křídla. Z pilotní kabiny byl dobrý výhled na všechny strany. Drak byl schopen odolávat velkým poškozením v boji. Navíc drak se ukázal jako velmi nenáročný na údržbu.

      Výzbroj byla různá u rozličných variant. Standartní výzbrojí byla baterie čtyř 12,7 mm kulometů umístěných pevně v nosu letadla, pro útok vpřed. Na hřbetu trupu byl umístěn pohyblivý kulomet, případně dvojice těchto zbraní. Náklad pum mohl činit až 4000 liber. Část tohoto nákladu mohla být využita pro palivo. Později byla výzbroj rozšířena na 6 x 12,7 mm kulomety v nosu, pro  zvýšení palebné síly při útoku vpřed. Další výzbroj byla obranná. Dvojice 12,7 mm kulometů byla v zadní pozici a jeden 12,7 mm ve ventrální pozici v tunelu. Dále byla montována blistr zbraň 12,7 mm kulomety. V dalších variantách byly montovány čtyři 20 mm děla a jeden 37 mm kanón, pevně v nosu.

      Pilotní kabina byla centrem letadla a byla jednomístná. Kokpit byl umístěn vpředu. Jeho překryt byl prosklenný a nabízel výborné výhledy dopředu, nahoru a do stran, včetně pohledu vzad. Zarámované dveře byly namontovány podél pravé strany rámu a umožňovaly snadný vstup a výstup ze sedadla. Letadlo se řídilo tradičním volantem, který byl namontován na pružném sloupci. Tlačítko zbraní bylo namontováno na pravé horní straně volantu pro snadný

přístup. Ovladače přípusti motoru, palivové směsi a kontroly vrtulí byly umístěny v clusteru na levé straně sedadla, společně s různými elektrickými přepínači. Na palubní desce byly umístěny číselníky a měřidla. Kontrolky palivové nádrže, ovladače bomb, rádio, ovladače vytápění kabiny, byly umístěny na pravé straně pilotního sedadla. Toto bylo podoné u letadel používaných v Americe i ve Velké Británii.

      A-20 sloužil v Pacifiku i v Evropě. 3., 312. a 417. bombardovací skupiny používaly Havoc v Tichomoří. 47., 409., 410. a 416. bombardovací skupina používala typ v Evropě. 4. července 1942 dvanáct Havoců s šesti americkými a britskými letci vykonaly nálet na čtyři nizozemské přistávací plochy. Byl to první americký útok na evropském bojišti. Tyto americké Havocy byly součástí 15. bombardovací perutě RAF.

      A-20 je převeden jako prozatimní noční stíhač a stává se z něj P-70. Havocy byly převedeny k 18. Fighter Group. Zde působily při podpoře pozemních jednotek přes Guadalcanal, Boungainville a Solomons.

      V Sovětském svazu se A-20 používaly pro stíhací pozemní útoky, díky jeho silné výzbroji v nosu. Další doplňkové akce prováděl A-20 na Sředním východě  a v severní Africe.

      Výroba všech  A-20 byla ukončena v září 1944. Výroba dala asi 7178 ks.

      A-20 byl malé letadlo, ale v¨velkých schpností. Byl schpoen se přizpůsobit různým konfiguracím výzbroje. Díky silné výzbroji se hodil pro pozemní útoky a dalších různých specializovaných rolí.

      A-20 Havoc byl nahrazen Douglasem A-26 Invander. A-20 bnyl využíván leteckými silami Francie, Velké Britránie, Spojených států a Sovětského svazu. Sovětský svaz obdržel téměř polovinu z 7385 postavených Havoců.

 Hlavní technické údaje Douglas A-20 Havoc: