Jdi na obsah Jdi na menu
 


Řízeni balónu

Řízení balónu

 

      Všichni vzduchoplavci se od počátku pokoušeli vyřešit problém řízení balónu. Balón se nedal nijak ovládat a zůstával hříčkou větru. Pokusy řídit balón kormidlem, vesly nebo plachtami byly neúspěšné.

      Ve svislém směru již zásluhou profesora Charlese prostředek existoval. V tomto směru se balón řídil pomocí odhazování dodatečné přítěže u plynových balónů. U mongolfiér bylo možno výšku letu řídit přitápěním.

      Pan Jobert mínil řídit svůj balón tím, že jej natřel ve svislé rovině v jedné půlce černou v druhé bílou barvou. Balón se měl pomocí vesel natáčet na tu či onu stranu a podle toho jak by se zahříval nosný plyn pomocí slunce, balón měl stoupat nebo klesat. V praxi byl ovšem tento nápad neupotřebitelný, protože vesla s balónem neotočila.

      Někteří se pokoušeli balón dostat do patřičné výšky máváním křídel, které byly opatřeny vzdušnými klapkami. Ty měly měnit jejich odpor, který byl vyšší při mávnutí dolů než nahoru. Dalším vynálezem, který měl balónu zajistit stoupavý let byla vodorovná vrtule, kterou poháněl vzduchoplavec pomocí pák nebo klik. Toto nebylo velmi učinné, protože vzduchoplavec se brzy vysílil a balón se vrátil do rovnovážného stavu nebo padal k zemi.

      Již v roce 1786 vznikla myšlenka naplnit balón svítiplynem, což mělo nějaký smysl i pro řízení balónu. Tato myšlenka ovšem upadla v zapomění. Obnovil ji až Angličan Charles Green ve 30. letech 19. století. Proto se dnes balóny plněné svítiplynem nazývají greniéry.

      Charles Green vynalezl i způsob jak balón řídit. Zkombinoval tlusté vlečné lano s plachtovým kormidlem. Lano se sestávalo z ocelových článků nebo bylo pošité kovovými závažími. Umožňovalo řídit rovnoměrný přízemní let následujícím způsobem: Při stoupání balónu se ze země zvedá i část lana, které působilo jako dodatečná přítěž. Při letu např. nad vodní hladinou nebo ledovou plochou mohlo dojít k problémům.

      Lano tak udržovalo balón v rovnovážném letu a balón jeho působením kopíroval terén, což umožňovalo vyhnout se překážkám. Brzdná síla lana umožnila také, použít plachtu jako kormidlo. Tou bylo možno změnit směr letu až o 30* oproti dřívější praxi, kdy byl balón jen hříčkou větru.

      Díky neexistenci vhodného motoru, byl velký problém najít řešení pro řízení letu ve vodorovném směru. Americký časopis Scientific American navrhuje pro řízení letu použít vrtuli. Vrtuli navrhovali použít i pánové Giffard, Meusnier a Josef Ressel i jeho syn Jindřich. Již v roce 1812 navrhoval Josef Ressel použít pro pohon balónu stejný šroub jako použil později např. u známé lodi Civetta. Pohon měl být elektrický. Jeho syn vytvořil projekt celokovové vzducholodi, která měla být nadnášena parou a poháněna parním strojem a turbínami tedy tzv. Althanovými koly.

      V roce 1785 dva francouští pánové Molan a Janiet postavili mongolfiéru s reaktivním pohonem. Teplý vzduch vyvíjený ohništěm, chtěli vypouštět dírou dlouhou asi 35 cm, proti směru letu.

      Pétin roku 1847 navrhl projekt řiditelnéhoi balónu. Návrh počítal se čtyřmi balóny o průměru 28 m, které byly upevněny v kovovém rámu o rozměrech 140x62 m. Trup měl sestávat z 16 velkých pohyblivých desek, které měly být nastavované větru pod proměnlivým úhlem, což v praxi samozřejmě nemohlo fungovat, protože by takový balón byl hříčkou větru, nehledě na postavení desek.

      I v Čechách se objevili průkopníci vzduchoplavby. Byl jím i František Oldřich Vaněk, který byl redaktorem Národních listů a zvláštním zpravodajem pro balónové létání. Tento.člověk sám aktivně bádal ve vzduchoplavbě, letěl několikrát balónem, vydal v roce 1888 dokonce i odbornou knihu, kde zveřejnil výsledky svých bádání. Tento propagátor balónového letectví navrhl vzducholoď Aerodrom s plochým dnem, které mělo použití jako nosná plocha. Vzducholoď se měla naklánět vpřed a vzad pomocí samotné gondoly s posádkou, která sloužila jako posuvné závaží, přičemž s přídí skloněnou dolů vzducholoď klesala a se zvednutou nahoru měla stoupat. Aerodorom měl mít rovněž reaktivní pohon, díky kterému měl dosahovat rychlosti 100 km/h. Reaktivní motor měl produkovat reaktivní tah masami vzduchu způsobovaného zřejmě ventilátory nebo za sebou rychle následujícími výbuchy, které měly být usměrňovány reakčními rourami. Řízení se mělo provádět natáčením trysek. Aerodrom měl i balonet, kterým se mělo čelit změnám úniku nosného plynu při jeho rozpínání ve vyšších letových výškách.

      Josef Šťastný, jihlavský fotograf mínil zkonstruovat vzducholoď ploché hranolovité konstrukce. Vzducholoď měla dosahovat dopředné rychlosti až 40 km/h, které mělo být dosáhnuto střídavým naklápěním vzducholodi nahoru a dolů čímž se měl zaměňovat pád se stoupáním.

      V další části se budu zabývat prvními opravdu řiditelnými vzducholoděmi.

 
 

 

Portrét



Facebook

Kontakt

Jiří Pospíšil

733400648

pospisiljiri@seznam.cz


Archiv

Kalendář
<< leden / 2024 >>


Statistiky

Online: 2
Celkem: 536153
Měsíc: 4752
Den: 147