Voda stéká po kraji
Voda stéká po kraji
Autor textu: Jiří Pospíšil
Voda stéká po kraji
po kamení šustí,
kdo pak jednou potká ji,
toho neopustí.
Po tváři ti stékají
kapky ranní rosy,
setřeš rosu z víček svých,
už tě neopustí.
Mraky táhnou tiše dál
tou krajinou zlostí,
nad krajinou se spustil déšť,
už tě neopustí.
Kráčíš s klidem lesem tvým,
déšť tak krásně šustí
po kapkách tak stéká ti
tvé duši to snad poví.
Tvé duše se to dotkne
a tak jdeš dál
abys viděl moře
před sebou na cestách.
Vlny moře šustí
příliv pěnu má.
Vlasy vlají v šeru
slyšíš příběh svůj.
Moře nekonečných dálek,
máš co máš.
Lodě vítr žene
do dálek co máš.
Žena tvoje cítí
jak slunce tepe nás.
Pálí žhavým světlem
sílu tobě dá.
Voda teče po kraji
do říček se stéká,
ty´s tak krásně volal ji
ona je však tichá.
Do očí ti kapají
slané kapky rosy,
už víš co´s měl vždycky rád
o to stále prosíš.
Po dešti tak usínáš
do snů svých se noříš
na cestách se potkáváš
v mlze jistě zbloudíš.
Bouře mizí za obzor,
jenom hrom tu duní.
Vítr stále fouká tak
do duše se vnoří.
Tvé duše se to dotkne...
Ve tvé duši zmatek je
stále slyšíš prosby,
rozhledneš se po kraji
proudy řeky duní.
Řeky míří do moří
z krajin tvých se sejdou
do moří pak stékají
srdce tvé je se mnou.
V mořích pak se potkají,
tlukot srdcí jež zní,
krásnou píseň zpívají
v harmonii věčných dni.
Ve spoustách vod tak spojí se
srdce tvé i mé
cestou kterou už teď znáš
je osud jen a jen váš.
Tvé duše se to dotkne...
